vyhledávání

e.shop

Hana Linhartová

Hana Linhartová.jpg, 528x372, 195.56 KB

Pozvánka na výstavu ve větším rozlišení.

Pozvánka-Hana-Linhartová-A.jpg (800x563, 66.25 KB)
Pozvánka-Hana-Linhartová-B.jpg (800x563, 47.41 KB)

-

 

Recenze výstavy pro týdeník Dobrý den s kurýrem. (Nebyla dosud otisknuta...)

  

Chahana v klobouku i bez něj

Hana Linhartová v Galerii PORTAL

Na výstavě, která v posledních zářijových dnech končí v Galerii Domu knihy Portal, máme možnost se seznámit s dílem zástupkyně té nejmladší, nastupující, umělecké generace.  Hana Linhartová (1982), studentka brněnské FAVU v ateliéru akad. mal. prof. Martina Mainera, nám i přes poměrně komorní rozsah svých vystavených prací, dává docela zřetelně nahlédnout do svých postojů, svého vztahu k malbě, do svého putování k jádru věcí.  Nepopiratelný duch hledání zrcadlící se v jejích plátnech svědčí o pochopení výsostného postu studenta. Studovat – studere, značí něčeho si hledět, o něco usilovat, něčím se s veškerou vážností zaobírat. Horlivost pak by měla být samozřejmostí. Ať to v dnešních souvislostech zní jakkoliv archaicky, je to prostě tak. Nejsme tedy na této výstavě, a ani to není možné, svědky vyřknutého resumé, ale jsme přizváni sledovat začátek pouti umělce.

 

Proti i po proudu

 

A tak proměny jednotlivých etap vývoje, které jsou patrné z vystavených pláten, jsou zatím velice rychlé a zřetelné. A to nejenom proporcemi, které jsou v malbě hodně určující, ale i obsahem. V kolekci výstavy jsou malá plátna střídána plátny s úctyhodnými rozměry, či dokonce zcela atypickými útlými deskami vyplavenými jakýmsi oceánem. Posuny jsou to razantní, jako z chůze skok. Ale v případě Hany Linhartové to není ten dnes v uměleckých sférách tak populární bungee jumping, kdy si skokem necháme do žil vstříknout tu prchavou dávku adrenalinu, ale nejsme si nikdy jisti, kam dopadneme, ale hlavně, jak se, visíce na pružné lianě, tím pádem proměníme. Skoky těchto obrazů nám spíše připomínají skákání po kamenech v korytu šumavské říčky Vydry v nádherném, divokém a vegetací bujném údolí Darjeelingu. Kameny, ze kterých se odrážíme, mění barvu a strukturu, voda je nezachytitelně proměnlivá, za každou zatáčkou nás čeká jiný, nový svět. Ale, stále se pohybujeme po jedné a téže řece! Zůstáváme ve stejné krajině. (Nejsou jiné cesty, nejsou jiné příběhy, jen ty, které je dáno nám projít.) A jestli skáčeme po řece směrem od pramene k ústí nebo obráceně, je pro náš cíl úplně zanedbatelné. Na obou koncích se dozvíme vždycky totéž. Konec bude svědčit o počátku a začátek nám napoví svůj konec. Jenom jedno je podstatné – musíme se ke konci (začátku) poctivě a opravdově prousilovat.

 

Cesta čaje – chadô

 

Na obrazech jsme svědky zcela banálních, jakoby statických příběhů. Objevují se před námi obyčejné, všem důvěrně známé  předměty: šálek čaje, ošatka s ořechy, konvička, včelí úl, oheň (a s ním i v podvědomí hořící ženský klín), slaměný klobouk, či sytě červené náušnice a rudá růž na rtech. Každý z těchto artefaktů má své plátno, svůj jedinečný prostor. Každý z nich může hovořit jen sám za sebe. Nepotřebuje ke svému uchopení žádné souvislosti, sám o sobě je totiž vším, co se můžeme dozvědět.

Vydávám se cestou k uchopení pláten datovaných letošním rokem. Některé jsou kaligraficky označeny Chahana. Možná ne záměrně, ale přesto zcela neomylně, nás přivádějí do východoasijských duchovních krajin. Tak dávných a přece napořád nových a objevných. Estetickými principy Cesty čaje, která pomyslně krouží kolem těchto obrazů, jsou nesouměrnost (fukinsei), vznešenost (kokô), prostota (kanso), samozřejmost (shizen), vyprázdněnost (datsuzoku), vnitřní klid a vyrovnanost (seijaku). Klíč ke srozumitelnosti a tedy přístupnosti těchto obrazů je snadný: pochopit a prožít tyto předměty a jejich příběh zevnitř, nechat se od nich samých uchopit a pojmout. Nerozdělovat na neživé či živé. Opustit své představy a vzdát se té lákavé, ale i marné možnosti zmocnit se věcí zvenčí, pojmenovat je svým jazykem a tím je obsáhnout. Takto násilně zabraný prostor nám nikdy nevypoví nic o svém tajemství. Stejně jako u lidí – každá poroba zatvrzuje srdce.

 

Návrat k poetice

 

Při procházení mezi obrazy jsem pocítil zcela bezprostřední poetično. Čisté ve svém pravém a prvotním významu. Prosté věci neztrácejí své místo, častokrát jsou o to víc přítomné a skutečné, čím víc chybí. Je to jako s naší řečí. Slova poskládaná s písmen se již dávno proměnila, nabyla jiných významů. Čteme je, ale vybavují se nám už úplně jiné souvislosti. A tak se naše latinka nezadržitelně a neúprosně vyprazdňuje, vzdaluje svému původnímu významu. Oproti tomu je čínská znaková řeč neměnná. Není psána písmeny, ale kreslena obrazy. Znaky-ideogramy znamenají pořád totéž, nelze z nich vygumovat dávno v nich obsaženou poetiku. Nakreslíme-li v čínském písmu znak-slovo Žena a přes něj znak pro Dítě, vznikne slovo Dobro. Symbolika je všem naprosto jasná, význam je trvalý – když žena drží v náručí své dítě, je to Dobro. Tento ideogram znamenal před tisíciletími, v době svého vzniku, totéž, co znamená dnes. Je to dnes sice úplně jiná žena, děti jsou také jiné, ale pořád je to stejné Dobro. A tak úl, konvička i ořechy na plátnech těchto obrazů jsou pořád tím stejným úlem, konvičkou a ořechem jako kdysi. Nedá se jim přiřknout jiný význam, nelze je snadno zprofanovat. Proto jsou obrazy Hany Linhartové tak přitažlivé – nesou v sobě náboj něčeho trvalého a nezaměnitelného.

 

Bezeslov

 

Na výstavě v podkroví Portalu jsem už dopředu pocítil marnost těchto řádků. Stovky slov napsaných o obraze nevypoví o něm samém zhola nic. O obrazech se nedá psát, na obrazy se lze pouze dívat. Dost tedy se psaním a se čtením, a pojďme se DÍVAT.

Tato plátna vybízí k nadechnutí. Každé nadechnutí je počátek. A počátek býval vždycky znamením Dobra.

 

Tomáš Ježek

 

Dům knihy PORTAL (DkP)
Masarykovo nám. 35
Uherské Hradiště 686 01
tel: 572 540 232
e-mail: dum-knihy@portal.uh.cz
Cafe Portal (ve 2. patře DkP)
otevírací doba
po - pá 8.00 - 19.00
so 8.00 - 13.00
ne zavřeno
Realizace Dat • systém Windmill 4.0